Cesty na Sibiř

Martin Ryšavý představuje tápavě křivolakou životní cestu svého hrdiny věcným, na první pohled neefektně „tradičním“ stylem, který je ve skutečnosti důmyslnou fabulační kompozicí spjatou účelně uměřeným jazykem. Cesty na Sibiř tak můžeme vnímat jako vývojový román, v němž se „formovaným subjektem“ stává především sám styl a žánr vyprávění: kniha, kterou lze číst jakocestopis, jako milostný příběh, nebo třeba i jako dokument o současných životních podmínkách na ruském Dálném Východě, se ve svém celku stává „klasickou“ románovou skladbou o smyslu lidské touhy po dosažení duchovních jistot.